Se životními výzvami se potýká každý z nás. Zásadní jsou vztahové otázky, říká Mgr. Pavel Pařízek z Terapie.cz

Podle deníku Metro má s duševní chorobou zkušenost každý 5. člověk a 1 z 25 trpí trvalými příznaky. Čím to je? Roste toto číslo oproti dřívějším dobám, nebo o něm prostě jen víc mluvíme? To vám teď prozradí odborníci z Terapie.cz.

Představíte prosím projekt Terapie.cz čtenářům Bezhladoveni.cz?

Projekt Terapie.cz byl založen před třemi lety v reakci na výzvy, kterým čelili lidé během pandemie covidu-19. Vše začalo s iniciativou #delamcomuzu, jejímž hlavním cílem bylo nabídnout terapeutickou pomoc všem, kdo v tomto období prožívali náročné okamžiky. 

Rychle jsme zjistili, že mnoho lidí, kteří hledají terapii, má potíže s nalezením vhodného terapeuta. Často nevěděli, kde začít s hledáním nebo jaký terapeut by byl pro ně nejlepší.

S touto výzvou v mysli jsme založili platformu Terapie.cz. Umožňuje každému, kdo hledá terapeutické služby, snadno a pohodlně najít vhodného terapeuta. 

U příležitosti Světového dne duševního zdraví deník Metro uvedl, že dochází ke skokovému nárůstu výskytu duševních chorob. Je to pravda? Pokud ano, čím to je?

Zdá se, že se jedná o globální fenomén. Různé výzkumy totiž vystopovaly, že zhoršování duševního zdraví začalo už s novým miléniem. 

V naší řeči se začaly více vyskytovat výrazy jako například katastrofizace, černobílé myšlení, zpochybňování pozitivního či emoční uvažování. 

To se pojí s hlubšími společenskými změnami v postojích, vnímání světa kolem sebe či reakcích na různé situace. 

Dochází však k paradoxu, kdy se lidstvu objektivně daří lépe než kdy dříve, avšak na subjektivní úrovni se mnoho lidí cítí napjatěji a nespokojeněji. 

Příkladem je třeba debata o genderu, kde se společnosti nedaří najít rovnováhu mezi biologickými argumenty a subjektivním zážitkem jednotlivců.

Čím myslíte, že to je?

Myslím si, že klíčovým důvodem v těchto společenských změnách je mimo jiné rozvoj technologií masové komunikace. 

Internet překonává staré fyzické a kulturní bariéry, což umožňuje vytváření globálních komunit a společenství. Skrze sociální sítě, online fóra a různé platformy se lidé spojují bez ohledu na vzdálenost nebo časové zóny. A více než kdy předtím naše myšlenky a činy ovlivňuje globální kontext.

Nicméně to, že nás nyní technologie spojuje, ještě neznamená, že si budeme rozumět. V digitální éře jsme svědky střetávání různých kultur, hodnot a přesvědčení. To může vést k nedorozuměním, mylným interpretacím a dokonce konfliktům, kdy jedna kultura vnímá druhou jako hrozbu nebo kdy se tradiční hodnoty střetávají s novými názory. 

Technologický pokrok nám sice umožnil komunikovat na globální úrovni, ale zároveň nás vystavil rizikům spojeným s kulturními rozdíly.

Myslím, že promluvit si s odborníkem prospěje každému. I těm, kdo zatím potřebu terapie nemají…Komu vy osobně psychologická sezení doporučujete?

Razím heslo, že k terapeutovi by se nemělo chodit pouze jako k lékaři, ale spíše jako do posilovny. Terapie nebo konzultace s odborníkem nemusí být výhradně pro ty, kteří jsou závažně psychicky nemocní. 

Věřím tomu, že může být součástí zdravého životního stylu, a stejně jako posilování těla, pravidelná terapie nám pomáhá lépe rozumět svým emocím a vytváří zdravější vzory chování a myšlení.

Zhruba polovina psychických poruch se objevuje podle lékařů kolem 14 let, ale většina není nikdy odhalena a léčena. Jak může člověk poznat sám na sobě, že má s duševním zdravím problém, který by měl řešit?

Pokud si člověk všimne drastických změn v chování, náladě nebo myšlenkách, může to být první varovný signál. Zvýšenou úzkost, trvale špatnou náladu či ztrátu zájmu o dříve oblíbené aktivity by rovněž neměl přehlížet. 

Duševní nepohodu mohou také signalizovat tělesné pocity jako chronická únava, nespavost či trávicí potíže. Stejně tak sociální izolace, odstup od blízkých či koníčků. 

Nesnáze ve zvládání běžných stresových situací, přehnané reakce na zdánlivě malé problémy nebo pocit přetížení by mohly upozornit na hlubší problémy. Lidé by měli brát vážně drastický pokles výkonnosti v práci či ve škole, extrémní výkyvy nálad nebo rizikové chování na způsob zneužívání alkoholu či drog. Zvláště myšlenky na sebepoškození či sebevraždu vyžadují okamžitou pozornost a pomoc.

U řady duševních poruch, například schizofrenie, patří odmítání nemoci k typickým příznakům. Tady by, hádám, mělo zasáhnout okolí? Co může udělat?

Toto odmítání, někdy také nazývané „nedostatek náhledu“, znamená, že postižený nemá plné uvědomění svého stavu či nemoci, a neuvědomuje si, že potřebuje léčbu. Tento fenomén mívá různé příčiny. Mimo jiné jsou jimi obranné mechanismy mysli, které se snaží chránit jedince před bolestným uvědoměním reality či narušují kognitivní funkce související s nemocí. Vyskytují se ale i u jiných duševních onemocnění či problémů.

Nedostatek náhledu většinou značně komplikuje léčbu, protože pacienti často odmítají léky nebo terapii, věříc, že nic nepotřebují. Může to také zvyšovat pravděpodobnost sebepoškozujícího nebo rizikového chování, protože postižený nemá plné uvědomění omezení a hrozeb spojených se svým stavem.

Co v takových případech můžeme udělat my ostatní?

V takových případech rozhoduje role okolí. Rodina, přátelé a odborníci by měli být informováni o nemoci a jejích příznacích, aby mohli vhodně reagovat. 

Měli by podporovat pacienta k tomu, aby vyhledal léčbu, a zároveň by měli projevovat trpělivost a soucit. V případě akutního rizika je nutné vyhledat krizovou pomoc. 

Dostatek informací a komunikace s lékaři a terapeuty jsou proto důležité, aby okolí lépe rozumělo stavu postiženého a co nejlépe mu pomohlo.

S jakými problémy vás lidé nejčastěji kontaktují? 

Nejčastějšími tématy, která rezonují a se kterými u nás lidé vyhledávají terapeuta, jsou životní výzvy, s nimiž se setkává každý z nás v určitém okamžiku svého života.

Zásadní roli hrají vztahové otázky. Lidé se hodně potýkají s krizemi v partnerství, ať už je to vypětí z neschopnosti navázat nové vztahy, problémy spojené s rozchody, nebo obecně s dlouhodobým pocitem nespokojenosti v tématu intimity. Nezřídka u nás vyhledávají pomoc  klienti v situacích, kdy bývají zaseknutí v neuspokojivém pracovním prostředí, kde zažívají vyhoření, nedostatek uznání či pocit nedostatku smyslu své práce. Řada lidí se snaží najít cestu, jak lépe zvládat stres, úzkost, depresi nebo jiné emoční výkyvy, které jim komplikují každodenní život. A nakonec problémy se sebevědomím a sebepřijetím jsou také častým důvodem, proč lidé vyhledávají pomoc terapeuta. Tyto problémy se mohou týkat nízké sebeúcty, potíží s pocitem vlastní hodnoty, nebo obav z toho, jak je vnímají ostatní.

Jak vůbec může běžný člověk poznat, kdy bude lepší mluvit s psychologem a kdy pomůže spíš psychiatrická péče?

Zjednodušeně řečeno lze říci, že v těžších případech by člověk měl směřovat k psychiatrovi, zatímco v lehčích k terapeutovi. Nicméně tento rozdělovací klíč může být zavádějící, protože člověk občas sám nerozpozná, co je pro něj „lehký“, nebo „těžký“ problém.

Proto je podle mého názoru nejlepším řešením obrátit se na jednoho z těchto odborníků, ať už je to psycholog, nebo psychiatr. Tento profesionál pak doporučí další vhodné kroky. Dnes je provázanost mezi oběma obory velmi dobrá, takže pacient se většinou nakonec dostane ke specialistovi, který mu nejlépe vyhovuje.

Je také důležité si uvědomit, že v mnoha případech je kombinace obou přístupů nejúčinnější. Není výjimkou, že lidé navštěvují psychologa pro terapii a zároveň konzultují psychiatra kvůli medikaci.

Řada našich čtenářů řeší hubnutí. S nadváhou může souviset i řada psychických potíží. Které jsou nejčastější a jak se projevují?

Pokud pomineme všeobecně známé poruchy příjmu potravy, jako je anorexie a bulimie, mnoho lidí s nadváhou nebo obezitou se potýká s depresivitou a úzkostí. Častými projevy jsou pocity smutku, beznaděje, nízké sebevědomí nebo pocit izolace. Někteří v jídle spatřují metodu, jak se vyrovnat s těmito negativními emocemi, což vede ke zvyšování příjmu potravy.

Mezi další problémy spojené s nadváhou se řadí nespavost nebo jiné spánkové poruchy. Problémy se spánkem mohou mít negativní dopad na náladu a celkovou psychickou pohodu.

Stres také hraje klíčovou roli. Někteří lidé vnímají jídlo jako způsob, jak se vyrovnat se stresem, což může vést k přibírání na váze. Naopak nadváha může zvyšovat hladinu stresu, ať už kvůli zdravotním komplikacím, nebo kvůli pocitu sociální stigmatizace.

Pro dnešní společnost jsou typická hodnocení a nálepkování: Jsi tlustý/á, tenký/á, malý/á, velký/á…jak s tím pracovat tak, aby si člověk pokud možno podobné komentáře nepřipouštěl?

Hodnocení a škatulkování na základě fyzického vzhledu není výsadou pouze dnešní společnosti. Je to něco, co se prolíná historií lidstva. Myslím si, že se na tom podepisují naše instinkty, takže se tlaku nedá úplně vyhnout. 

S tímto tlakem, zvlášť pokud je urážlivý a zraňující, se však úplně vyrovnat nelze. Je přirozené, že komentáře, pocházející od známých i cizích o našem vzhledu mohou vyvolávat silné emoce. Je ale důležité mít realistická očekávání. Nemůžeme předpokládat, že nás tato hodnocení nikdy neovlivní, ale můžeme pracovat na tom, jaký vliv na nás budou mít.

Jak si s tímto tlakem poradíme, je často přímo úměrné tomu, jak se sami cítíme a jak sami sebe vnímáme. 

Dalším způsobem, jak na to pohlížet, je pochopit, že okolní svět nám někdy surově skýtá náhled na naši skutečnou situaci. Pokud jsme schopni přijmout tuto zpětnou vazbu a pracovat na sobě, může nám to v dlouhodobém horizontu přinést pozitivní změny. Místo toho, abychom byli kritikou dlouhodobě zraněni, použijeme ji jako motivaci ke zlepšení nebo k posílení našeho vnitřního pocitu sebevědomí.

Přidáte na závěr pár dobrých rad, jak se propracovat ke spokojenosti s vlastním tělem?

1. Omezení médií: Redukujte čas strávený na sociálních médiích nebo sledování reklam, které propagují nerealistickou verzi krásy. Vyberte si obsah, který vás inspiruje a podporuje.
2. Pohyb: Najděte si formu pohybu, která vám dělá radost, ať už je to tanec, jóga, chůze v přírodě nebo týmový sport. Pohyb pomáhá nejen fyzicky, ale i psychicky a posiluje vztah k vlastnímu tělu.
3. Obklopte se podporujícími lidmi: Mějte kolem sebe ty, kteří vás podporují a mají rádi. Zároveň jsou vám ale schopni dát upřímnou zpětnou vazbu.
4. Práce s odborníkem: Pokud máte s vlastním tělem vážnější problémy, zvažte konzultaci s odborníkem – psychologem či terapeutem.