Pěstujte skromnost, fantazii a nebojte se experimentovat, říká Eva Francová, Kuchařka ze Svatojánu

Eva je autorkou úspěšných kuchařek, a také člověkem, který žije i v dnešní uspěchané době v souladu se svým tělem. Maso nejí od roku 1997, mléko a výrobky z něj od roku 2014. Vajíčka si dá jen občas od svých vlastních slepiček. Jak k současnému životnímu stylu dospěla a čím jí prospívá?

Evi, můžete v rychlosti shrnout svou cestu k současnému životnímu stylu?

Těžko vlastně mohu stanovit nějaký konkrétní bod, ze kterého jsem vyšla. Určující pro mne určitě byl rok 1997, když jsem ze dne na den přestala jíst maso, protože mi při pohledu na transport selat na porážku konečně došlo, co jedení masa obnáší. 

Jako bych měla do té doby před očima nějakou mlhu. Zřeknutí se mléka a výrobků z něj a všeho, co obsahuje kupovaná vajíčka, bylo jen logickým pokračováním, i když trochu opožděným, zkrátka mi trvalo trochu déle pochopit, jak funguje živočišný průmysl.

Vždy pro mne byl důležitější soucit než vlastní zdraví, ale i ke zdravému jídlu jsem se postupně dopracovala. Chci, aby se měl můj Oslík, jak nazýval tělo svatý František, dobře. Aby měl dobrou péči a dokázal mou duši ještě dlouho nést.

Co vůbec je onen Svatoján a kde zhruba leží, jestli to není tajné?

Svatoján se jmenuje správně Svatojanský Újezd a leží na prahu Českého Ráje, v trojúhelníku mezi Jičínem, Hořicemi a Novou Pakou. Náš Svatoján je maličký, žije nás tu přibližně sto. Jde o nevýznamnou, upřímně řečeno nezajímavou vísku, kde jediné, co stojí za pozornost, je novogotický kostel sv. Jana Křtitele s celokamennou věží. 

Co se u vás změnilo, třeba vás i překvapilo, když jste přestala jíst maso a mléčné výrobky?

Byla jsem ještě mladá a tak nedokážu dost dobře po těch letech posoudit, jak bych se nyní cítila, kdybych se stravovala celý život konvenčně. U sebe to člověk těžko zjišťuje, ale u přátel, rodiny a známých si všímám, jak se po přechodu na bezmasou stravu změnila jejich citlivost, prohloubil se soucit, nastal vnitřní klid duše. To jsou skutečně zajímavé vedlejší účinky vegetariánství, i když kdo ví, třeba jsou to naopak ty hlavní. 

Obava, že vegetariánům chybí železo a jiné mikroživiny se u vás ani po několika letech nepotvrdila. Platí to dodnes? Jaké další výhody na sobě pozorujete?

Klouby mě nezlobí, tlak i cholesterol mám v normě, játra, ledviny, srdce i plíce jsou v pořádku, vlasy mi téměř nešediví, zuby mám svoje. Jsem zdravý člověk, ťuk ťuk na dřevo.  

Kde radíte čtenářům nakupovat potraviny, když třeba nemají možnost vlastních vajíček atd.?

Já už si téměř odvykla nakupovat prostřednictvím e-shopů, jak jsem to dělala dříve. Zcela výjimečně objednám něco přes internet, například v báječném e-shopu Opobchod.cz. 

• Supermarkety také navštěvuji zřídka, jedinou výjimku tvoří Lidl, kde kupuji skvělou rostlinnou smetanu a bio banány, které jsou mým hříškem. 
• Žito a špaldu nakupujeme od farmáře u Orlických hor, mouku na chleba a pečivo si totiž melu sama. 
• Zeleninu a ovoce máme vesměs své, jíme většinou sezónně, hodně zeleniny a ovoce si v létě a na podzim zamrazím, zavařím nebo nasuším na zimu.
• Když nám dojdou naše brambory a cibule, nakoupíme je u farmáře z vedlejší vsi. 
• Pro další nezbytnosti jezdím do Coopu u nás v Bělohradě.

Pokud bychom neměli vlastní zachráněné slepičky, které snáší vajíčka po celý rok, obešla bych se snadno bez nich. I takto si dám vejce třeba jednou do měsíce, a to jen proto, že jich máme většinou nadbytek, zásobujeme všechny děti i moje rodiče a ještě zbývají. Slepičky se u nás mají dobře, tak je to na snůšce znát. Máme i své včelky, ale med jim většinou vracíme, spotřebu medu máme malou. Dva roky po sobě jsme med pro sebe vůbec nestáčeli. Uvidíme letos, jestli na nás něco zbude. 

Jste autorkou několika kuchařek, na kterou jste nejvíc pyšná a proč?

Nejraději mám svou Krizovou kuchařku, protože dokazuje, že rostlinně se dá dobře uvařit i z čistě lokálních surovin. Největší radost mi ale dělá Rok ve Svatojánu, to je pro mne nejmilejší knižní dítě, v ní se věnuji hodně bylinkám a přírodní léčbě.

Krizovou kuchařku ze Svatojánu s tipy, jak vařit s omezenými zdroji v době krize, jste vydala v koronavirovém roce 2020. Dáte pár tipů i našim čtenářům? 

Pro mne byla před lety hotovým zjevením Krkonošská kuchařka Jiřího Marholda. Když se probíráte jejími recepty, s úžasem zjišťujete, jak skromně a přitom nápaditě vařili horalé z několika málo surovin. Jaká kouzla dokázaly hospodyně stvořit z obyčejných „bandor“, „ječnišťat“ a „kozího sejra“.

Jejich motto bylo „Brambory a zelé, živobytí celé“. 

Moje rada proto zní: pěstujte skromnost, vzbuďte svou fantazii a nebojte se experimentovat. Vždyť jde vlastně jen o to, abychom se najedli, jídlo není smyslem života. 

Bez kterých základních surovin se vy osobně doma neobejdete a proč?

Neobejdu se bez obilí, nekupujeme žádné pečivo, chleba peču třikrát do týdne ze své mouky. Neobejdu se také bez cibule, bez ní by se mi těžko vařilo. Každý den snídám ovesnou kaši, tak bez toho ovsa by mi bylo rovněž smutno, stejně jako bez ořechů, kterých máme naštěstí dost vlastních. A ovoce, na to nesmím zapomenout; asi bych v případě nouze přežila na ořeších a ovoci. Ani bych si moc nestýskala. 

Brzy vyjde vaše nová kuchařka. Prozradíte, o čem bude?

Nebude to kuchařka, i když v ní několik receptů také najdete. Nová kniha bude mít formát deníku. Je to popis jednoho obyčejného života v jedné obyčejné vesnici během jednoho obyčejného roku. 

Řada našich čtenářů řeší hubnutí. Navrhnete pro ně denní menu ze svých receptů? Aby jídla chutnala, zasytila a přitom podpořila hubnutí a trávení…

Mně se osvědčil přerušovaný půst, který se dnes v médiích skloňuje ve všech pádech. V sedm ráno snídám ovesnou kaši s ořechy, semínky a ovocem, obědvám ve dvanáct jídlo, které zohledňuje roční dobu. 

Teď na jaře zařazuji do jídelníčku každý den divoké bylinky, ať už jako součást dušené zeleniny, omelet, jako přídavek do polévek nebo omáček. 

Vařím zkrátka z toho, co mám k dispozici ve spíži nebo v mrazáku. Po obědě už nejím nic, další jídlo přijde na řadu opět až v sedm ráno.

Na kterých svých receptech si vy nejvíc pochutnáte? Prozradíte nám některý i s postupem?

Já jsem typická česká holka, miluji omáčky všeho druhu, nedávno jsem ale vařila skvělé ořechové koule a zařadila je jako stálici do našeho jídelníčku, zkuste je!

Pečené ořechové koule

1. Přes noc namočíme do teplé slané vody 200 g vlašských ořechů, ráno je propláchneme a vložíme do mixéru. 
2. Namočíme rovněž přes noc 50 g fíků a přidáme je do mixéru k ořechům spolu se 120 g nahrubo strouhaného syrového celeru, 50 ml rostlinného mléka, lžičkou soli a 1 celým vejcem.
3. Rozmixujeme a vmícháme 40 g kukuřičných lupínků. 
4. Necháme hodinu stát a pokud je třeba, zahustíme kukuřičnou strouhankou. 
5. Tvoříme koule a ty obalujeme v kukuřičné strouhance a pečeme v Remosce vytřené olejem půl hodiny.

Podáváme s pyré:

1. ¼ celeru, 4–5 mrkví a 4 brambory nakrájíme a uvaříme ve slané vodě doměkka.
2. Nesléváme zcela, maličko vody necháme, nebo si můžeme vodu slít někde stranou, pokud bude třeba pyré naředit. 
3. Do horké zeleniny vložíme nakrájenou cibuli a utřený stroužek česneku. 
4. Necháme pod pokličkou krátce propařit, přidáme 200 ml rostlinné smetany a dvě lžíce lahůdkového droždí. 
5. Rozmixujeme na pyré, podle chuti dosolíme. 

Vhodnou přílohou je salát.

Evo, děkujeme za příjemné povídání a pro ty, koho zajímají další rostlinné recepty, sledujte Kuchařku ze Svatojánu na Facebooku.