Zpovídáme Veroniku (Deník pološílené veganky)

Změnit svůj život lusknutím prstů se poštěstí málokomu. Veronice se tato změna nejen podařila, ale také vyplatila. Se stejnou kuráží si založila e-deník, díky jehož obsahu a svému neobyčejnému smyslu pro humor oslovila celou řadu čtenářů.

1. Veroniko, být pološílená je nelehký úděl. Můžeš v pár bodech přiblížit, co tě do povzneseného stavu dovedlo?

Dobrý den, děkuji za skvělý dotaz. Ostatně tuto otázku si sama kladu od chvíle, kdy jsem postřehla, že se poněkud vymykám normálu a obecně vžitým a zažitým konvencím či zvyklostem.

Myslím, že otázku mého „pološílenství“ už řešili i mí rodiče, co mi paměť slouží. Navíc mám dar na sebe vázat osoby stejně „jinaké”, neb má matka mi odjakživa tvrdí, že přitahuju „divný lidi“. Čili se obávám, že jsem do tohoto stavu byla dovezena již geneticky a je spíše otázkou na mé rodiče a prarodiče a praprarodiče, kdo mi to šílenství, byť zatím v únosné míře poslal v DNA poště.

Byla-li to ale otázka na to, jak vznikl nápad, začít v Deníku pološílené veganky téměř denně otiskovat a líčit, jak se žije vegance na konci světa, pak ten vznikl ze dne na den.

Jsem impulzivní člověk, tedy nápady dlouhodobě nerozvíjím, ale okamžitě se jich chytám. A důvod byl prozaický. Sama jsem cítila, že člověk, který vynechá živočišnou složku potravy, v našich internetových vodách těžko hledá inspiraci. A dle hesla „Podle sebe, soudím tebe“, mi došlo, že ten problém nemusím mít sama.

2. Jak s odstupem času na svůj riskantní, avšak odvážný krok nahlížíš?

Musela bych se podívat, jak Pološílená veganka vlastně dlouho funguje, dva, tři roky? Nevím sama, je to nepodstatné. Nešla jsem do toho s kalkulem, a tak se na to ani jako na riskantní plán, nedívám. Navíc není co riskovat. Já otiskuji jen to, za čím si stojím, čímž samo sebou nevylučuji, že mohu mít naprosto jiný názor než zbytek světa.

Recepty mám vyzkoušené, neboť je sama vařím, když recenzuji, tak nejsem nikomu zavázána. Tedy jediným riskem, je ztratit kredit sama před sebou, ale na to jsem stále díkybohu „jen“ ve stádiu polo-šílenství a ne šílenství.

3. Jaké reakce vykazovalo tvé okolí vystavené onomu zajímavému a po všech stránkách nečekanému momentu překvapení?

Mé okolí se ve spojitosti se mnou už ničemu nediví. Je jen málo věcí, které by v něm vzbudilo opravdový údiv, čímž se opět vracím k tomu, co už zde zaznělo.

Na to, jak impulzivně jednám v nápadech, jsem na druhou stranu velmi zarytě konzervativní a čitelná bytost. Nejsem tajnůstkář, o tom, co se mi honí hlavou mé okolí ví a tak, je nepřekvapím tak snadno.

Jo, kdybych se na rok vzdala pražených arašídů, nebo začala běhat, jak již asi desátý rok vyhrožuji, to věřím, že by mé okolí i šokovalo. Ale na obé mám velmi slabou vůli, tedy okolí zůstává ve stoickém klidu.

Hlivový gulášek s domácím chlebem

4. Mnozí se stejným údivem konzumují obsah na tvém blogu. Jít pološílená s kůží na trh chce asi pořádnou odvahu. Co ti ji dodává?

Absolutně to tak necítím. Tedy myslím tu odvahu. Dát najevo názor, stát si za ním a být schopen vlastní názor vůbec mít, považuji za přirozené. Odvahu potřebuji jindy. Takhle ráno, když jsem nuceně deportována na tábořiště a musím do kadibudky. To chce odvahu. Nebo ponořit se po sauně do rybníka, kde kolem plavou ledový kry. To chce odvahu. Jet do Indie, to chce odvahu.

Zkrátka u mě je to tak, že si odvahy dodávám jen tehdy, musím-li překročit vlastní komfortní zónu. A v psaní a mluvení jsem jako doma. Byla bych ideální tiskový mluvčí.

5. Kreativita a komediálnost z tvých zápisků jen prýští. Schovávají se za tvou tvůrčí prací i nějaké další emoce krom částečného šílenství?

Samosebou! Jsem emotivní člověk. Tedy tak, jak snadno opíši událost veselou, jsem s to okamžitě reagovat na cokoli i velmi kriticky. Byť se o to mnohdy snažím alespoň v ironii, abych čtenáře hned neuvedla do deprese.

Tedy paleta emocí je u mě široká a maluji s ní, jak je to v ten či onen okamžik, zapotřebí. Nicméně emoce negativní mě většinou velmi rychle opustí. Já zahalekám, zakleji a následně opět cupitám do své vesele pošetilé obyčejnosti.

6. Z fotogalerie „co jsem dnes jedla“ je patrné, že srdce i duši vkládáš také do svých receptů. Kdy a proč ses rozhodla přejít na „kytičkovou“ stravu?

Přemýšlím, jestli kratší odpověď zkoulím na dotaz „kdy“ nebo „proč“. Veganství pro mě není cizí takových třeba deset let? Víte, já mám neuvěřitelnou schopnost zapomínat časy trvání. Jako nedávno, když říkám muži „Vidíš to, už jsme spolu neuvěřitelných deset let!“ a on se jen suše otočil a povídá “ Čuňí, už to spolu táhneme na dvanáctý rok!“. Tedy úseky – od kdy – do kdy, mi nejdou. Ale zpět k tématu.

Za mé poznání veganství mohla tehdy dělená strava, kdy se v různě dlouhých intervalech střídaly dny veganské (kytkové), s těmi, asi by se dalo říci paleo (zvířecími). V kytkových dnech si člověk naprosto zažil, co veganství je. A pak, a teď skloubím ty dvě otázky v jednu, nastal zlom.

Začaly se mi v životě objevovat zdravotní potíže, které mě tedy značně štvaly. Potíž byla v tom, že to byly neduhy druhu, kdy věda nezná příčinu, nepomůže s prevencí, ale hasí důsledky. A na to já jsem dost alergická. Aby cokoli za mě rozhodovalo. A tak stojím, vidím to jako dneska, v naší kuchyni, trochu zničená a říkám si, že to první a nejsnazší, co mohu ovlivnit sama, zadarmo, hned a teď, bez dalších doktorů, je způsob, jakým budu jíst.

Sice jsem žila zdravě, a tak se i stravovala, ale jedno mi bylo a je jasné, že to co jíme, má na nás vliv větší, než si mnozí jsme ochotni připustit. A jak jsem roky znala dva zcela opačné světy, veganský a svět jednoznačně masožravý, rozhodla jsem se snadno pro veganství. Neboť je mnohem barevnější, rozmanitější, snadno se do něj vpluje, je variabilní, dlouhodobě udržitelné bez toho, aby měl člověk pocit, že mu něco chybí.

A dnes, zaklepu to, se ta volba vyplatila. Neboť jsem nezměnila ve svém životě nic jiného a své benefity to přineslo. To byl můj tehdejší důvod, a nejen zdravotní benefity, mě o správnosti svého rozhodnutí, dodnes přesvědčují.

Kremové hráškové pyré se šťavnatými výpečky a asijskou inovackou

7. Nepomýšlíš někdy nad dalšími uměleckými zálety typu vydání kuchařky, sepsání knihy apod.?

Samosebou! Takovou kuchařku, svým drahým abonentům, anóbrž čtenářům, slibuji určitě minimálně rok. Zatím jsem nenapsala jedinou čárku. Tak komerční je můj plán… :-D.

Taky stále píši deník ze života na konci světa. V Deníku pološílené vesničanky, který jsem začala psát ještě mnohem dříve než deník veganky, se vypisuji ze života, který pro mě byl před deseti lety šokem multikulturním. Neb mé naivní představy o životě ve vesničce malebné, jako z tyrolských ság (zelené pláně, kravky, květiny, lidé v krojích), vzal za své po prvních čtrnácti dnech pobytu.

Můj muž o mně tvrdí, že jsem grafoman, v tom dobrém slova smyslu, neb prý nezná nikoho, kdo dokáže tak snadno psát, jako mluvit. Navíc poměrně dost osob, už mne k činu vydat, ať už recepty, nebo knížku uhání, ale já furt nevím, jak to dělám, že zatím tedy ani čárka. Asi si říkám, že knih v prodejně Levné knihy už je dost, a že si na tuto sebevraždu ještě počkám.

8. Nápadů, čím zaujmout, pobavit i potěšit, bys k jejich sepsání měla jistě dost. Kam na ně v takovém kvantu chodíš? U vás na vesnici je zřejmě veselo 🙂

U nás na vsi je vše, jen ne veselo… :-D. Navíc, až se někdo dohmátne, že o naší vsi píši, čekám velmi milou pozvánku od místního šerifa (starosty), k vysvětlení některých svých článků.

Zkrátka mám jen to „štěstí“, že se mi velmi často dějí samé neuvěřitelné příběhy, nebo příběhy tragické pro mě, které ale vím, že čtenář ocení. Neb jestli něco mají lidi rádi, tak že se mohou pousmát nad tragickým osudem druhého. Mám to taky tak.

Samosebou myslím tragikomické historky, které tedy jako komické vyhodnotí čtenář, ne tak já, jejich hlavní aktér. Tedy na otázku odpovídám – jen tak si prostě žiju… A ono to přijde samo… A chodí to pravidelně… A bez pozvání … A někdy to nechce ani odejít!!!

9. To nás v závěru přivádí na otázku: Co zaručeně rozveselí tebe samotnou?

Tak já jsem trochu Pepek Vyskoč, tedy já se veselím stále. Mám to v povaze. Ráda si dělám, pravda někdy nevhodnou, někdy méně umírněnou, ale stále srandu i z věcí, které by měly býti srandě prosty. Mám ráda humor, jsem humorný člověk, černý humor je mi velmi blízký a život považuji za krátký na to, abych šťastná a veselá nebyla.

Můj muž je neobyčejně vtipný člověk, což považuji za moc přínosné, obklopuji se lidmi veselými a hlavně lidmi, kteří si jako já, neváhají udělat srandu především sami ze sebe. To je to hlavní.

A abych byla konkrétní, není to tak dávno, co mě maximálně rozveselil fakt, že budu s Vámi vést toto interview. Já, která nemám ráda otázky. Já, která se při druhé otázce, která je mi kladena ošívám, jako při zarděnkách. Tak já mám mít rozhovor?!? Uznejte, to chtělo trochu té odvahy i toho pološílenství.

Nicméně děkuji, bylo to báječné. Asi změním na otázky názor. Timesy, Daily Telegraphe, Herald Tribune, klidně se ptejte…😂.

Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať tě humor, stejně jako odvaha, nikdy neopustí!

Zpovídáme Veroniku (Deník pološílené veganky)
5 (100%) 7 hlasů