Jakýkoli stereotyp představuje pro tělo zátěž, říká fyzioterapeutka Bc. Jitka Vanclová

Jitka vyšetřuje a léčí funkce pohybového aparátu tak, aby pozitivně ovlivnila jeho strukturu a výsledky byly pokud možno trvalé. Jak vlastně péče fyzioterapeuta probíhá? Jaké nejčastější problémy moderní člověk řeší? Čtěte celý rozhovor.

Začneme hned u otázky z úvodu: Dá se říct, jaké problémy dnes lidé řeší častěji než dříve? Nebo je to pořád spíš individuální věc?

To je velmi individuální. Já mám to štěstí, že potíže i cíle mých pacientů stejně jako oni sami jsou velmi rozmanití. Obecně ale v posledních letech vnímám určitý rozkol ve směru upření naší pozornosti. Na jedné straně ji směřujeme ven z těla na vnější svět, na náš výkon, je pro nás důležité, jak si v očích společnosti stojíme. Opakem je umění upřít pozornost do našeho nitra a umět vnímat, jak nám je ve vlastním těle. Potíž nastává, když jeden směr zásadně převyšuje ten druhý. Míra slova „zásadně“ je pro každého z nás jiná.

S jakými problémy za vámi klienti přicházejí nejčastěji?

Většinu mých pacientů „přivede“ diskomfort nebo bolest a to kdekoliv v těle.  Zároveň na základě mezioborové spolupráce kooperuji s lékaři různých odborností, trenéry různých sportů a disciplín, ale třeba i s porodními asistentkami. Můj záběr je opravdu široký a jsem za to ráda.

Nejsem fyzioterapeut specialista a ani nemám ambice se jím stát.

Vnímám, že pokud svůj profesní pohled zaměřuji příliš úzce, vzdávám se možnosti vidět potenciální souvislosti obtíží. Jsem přesvědčena, že fyzioterapeut by měl být schopen vidět celého člověka, celý jeho příběh. Ostatně fyzioterapie se stává jedním z posledních zdravotních oborů, který může ctít celistvost celého člověka.

A průměrná doba léčby?

Délka řešení potíží je různá. Během první terapie s pacientem uzavírám tzv. terapeutickou dohodu, založenou na porovnání očekávání a cílů pacienta s výsledky vyšetření a efektu terapie. Jsou pacienti, jejichž potíže vyřešíme během jedné až dvou 2 návštěv, jsou tací, kteří chodí 1× za 2 týdny a jsou i ti, kteří docházejí léta nejčastěji ve frekvenci 1× za 2 až 6 měsíců.

Hodně z našich čtenářů má sedavé zaměstnání u počítače. Na co si v tomto případě dát pozor?

Důležitá je variabilita. Cesty, jak udělat nějaký pohyb nebo setrvat v určité pozici, se mohou lišit a my bychom měli učit pacienty, aby zkoušeli různé variace. Důležité je neupadávat do stereotypů. Stereotyp je pro tělo zátěžový. Nervový systém je citlivý na změny, je bdělý, když se učí novým věcem. Pokud se tělo pohybuje jen ve svých stereotypech, změn přichází málo, mozek otupuje a vypíná.

Jak vypadá takový zdravý sed?

Je mnoho možností, jak sedět. I kdybych měla konkrétní představu o „správném“ sedu a chtěla ho takto učit své pacienty, musím mít na paměti, že optimální pro mě, neznamená optimální pro někoho jiného. A i kdybych našla pro mého pacienta ten jeden nejsprávnější sed, tak se může stát stereotypem a stereotyp vždy tělo někde zatěžuje více a jinde pohyb chybí.

Pohybový stereotyp tak následně přispívá k rozrůzněnosti napětí měkkých tkání a rozrůzněné napětí vede k funkčním poruchám. Proto je důležitá variabilita. Takže nehledejme jeden sed pro vaše čtenáře, ale hledejme širokou škálu. Jiné možnosti má někdo, kdo je v kanceláři sám, jiné možnosti mají lidé v open space prostorách a úplně jiné možnosti má např. řidič dálkového autobusu.

Poradíte pár osvědčených fíglů, jak se třeba během dne procvičit a protáhnout?

Abych mohla poradit účinný fígl, musím znát reálné možnosti. Vždy uvažuji v kontextu konkrétně kdy a kde může pacient obrátit pozornost od práce směrem k sobě, jaký pohyb by byl vhodný a taky, jak si to připomene. Někdo si nastavuje budíka na každé 2 hodiny, jinému dá impulz zavnímaný diskomfort, jiný zbystří při pohledu na nálepku na monitoru. Ale i zde můžeme upadnout do stereotypu a začít ji přehlížet. Pak je nutno změnit barvu nálepky.

Jednou z rad může být i dovolit se obléknout tak, aby oblečení nebránilo pohybu v kyčlích v různých variantách sedu. Tuto možnost těsné džíny a úzké krátké sukně rozhodně nenabízejí.  

Jistě čtenáři znají mnoho obecně platných doporučení, ale obecně platné neznamená platné pro každého.

Já se při své práci soustředím na objevování konkrétních fíglů pro konkrétní lidi.

Váš přístup k fyzioterapii popisujete jako velmi tvůrčí. Jak taková spolupráce s klientem probíhá?

Plně respektuji pacientovu jedinečnost a moudrost těla, které mi v terapii ukazuje cestu. Fyzioterapeut by měl být schopen odpoutat se od společenských ideálů i svých vlastních, které by chtěl projektovat do pacienta. A přesně v tomto vidím tvůrčí práci, kdy hledám pro každého svého pacienta jeho vlastní optimum. 

Součást fyzioterapie je i pacienta doprovázet a učit. Schopnost učit se je podmíněna motivací. Má zkušenost je taková, že se motivace pacientů výrazně zvyšuje, když se pro ně osobně něco reálně změní. Toto ale úzce souvisí i s kvalitou vnímání.

Proto je v terapii důležité, aby pacient nejen terapii přijímal, ale aby byl aktivně veden k použití toho, co se naučil.

Učení nekončí tím, že to pacient umí v terapii. Následuje jeden z nejdůležitějších procesů, a to je vetkání tohoto umění do všedního dne.

Proto pacienta nevedu tak, že má něco pokrčit, něco napřímit, něco uvolnit a něco jiného aktivovat, ale vedu ho, aby pohyb prožil a ke schopnosti se k těmto změnám vracet.

Stav našeho pohybového aparátu úzce souvisí s tím, jak se (ne)hýbeme. Dá se obecně říct, který druh pohybu je vhodný pro zdraví? Nebo je to pro každé tělo jiné?

Zde se opět vrátím k důležitosti variability pohybu s respektem k našim aktuálním možnostem.

Jaké další negativní návyky ovlivňují náš pohybový aparát? Napadá mě třeba hraní PC her víc hodin týdně, ale určitě toho bude víc….

My se sebou zacházíme tak kvalitně, jak kvalitně jsme schopni naše tělo vnímat. A tato schopnost poněkud upadá.

Dnešní společnost nepřijímá nepohodlí. Nepohodlí je hodnoceno negativně, je to něco, co nejsme povinni pociťovat. Stačí si koupit vymazlenou židli, odpružené boty, dálkový ovladač na kdeco, léky proti bolesti, doplňky proti únavě, kompresní ponožky na běhání, abychom únavu necítili, když opravdu přijde… A k tomu máme různé přístroje typu hodinek, které nám řeknou, jak jsme unavení, v jak velkém stresu jsme, kolik vody máme vypít, kolik kroků ujít…

Já jsem přesvědčená, že fyziologicky zdravý jedinec by své přirozené schopnosti těla vnímat se, hýbat se a odpočinout si, neměl přenechávat pomůckám, ale měl by tyto schopnosti pěstovat ve svém těle.

Takže, když pocítíme diskomfort, zaradujme se, že naše tělo vnímáme a hledejme zdroje v něm.

Hledejme možnosti, jak se přizpůsobit vnějším podmínkám a ne jen vnější svět přizpůsobovat k našemu pohodlí.

Teď to vezměme z opačné stránky. Když se nebudu hýbat vůbec, jen chodit do práce a zpátky, co se s tělem děje?

Profesor Karel Lewit říkal že „Funkce tvoří orgán“. Z toho vyplývá, že cokoliv nepoužíváme, chřadne. Má praxe toto stoprocentně potvrzuje.

Zabýváte se i lymfodrenážemi a obecně terapiemi poruch souvisejících s lymfou. Které to nejčastěji jsou?

Ve své praxi řeším obecně otoky způsobené selháváním lymfatického a žilního řečiště. Nejčastěji manuální lymfodrenáž aplikuji jako doplněk fyzioterapie u pacientů po operacích, nemocech, úrazech a po sportovních výkonech, kde přetrvávají lokální otoky. Pokud pacient potřebuje intenzivní péči, odkazuji na specializovaná lymfologická centra.

Jak na sobě jako laik poznám, že mé problémy souvisejí s lymfou?

Selhání lymfatického řečiště se projevuje nejčastěji otokem. Je však třeba zvážit a vyšetřit příčinu otoku. Otoky mohou být způsobeny i selháváním srdce nebo např. ledvin. Tyto otoky je třeba od sebe odlišit a každý adekvátně léčit dle příčiny.

Jak taková lymfoterapie probíhá? Je klientovi příjemná, nebo ne?

Manuální lymfodrenáž je jemnou technikou. Žádný z hmatů by neměl být bolestivý. Vždy je třeba nejprve vyprázdnit spádové uzliny, do kterých pak lymfa může odtékat z míst, kde je jí příliš. Obecně se nejprve začíná v oblasti krku a klíčních kostí, kde se lymfatický systém napojuje na systém cévní. Odtud se pokračuje na další části těla dle indikace.

Doporučujete vy osobně návštěvu fyzioterapeuta i z preventivních důvodů? Pokud ano, jak často?

Myslím, že preventivní fyzioterapie nabývá na významu v období těhotenství a u výkonnostně sportujících nebo pracujících lidí.

Mnoho porodů je ukončeno císařským řezem z důvodu tzv. nepostupujícího porodu, aniž by žena zaznamenala signály, které by mohly značit možné potíže. To je jistě téma, ke kterému má fyzioterapie v rámci prevence co říct. Obvyklé jsou 1 až 3 terapie v průběhu těhotenství v závislosti na výsledcích vyšetření.

U výkonnostně sportujících a pracujících lidí je třeba se učit balancovat s mírou zátěže a rezerv. Jistě je v pořádku si do rezerv sáhnout, ale nesmíme je dlouhodobě vyčerpat. Ukazuje se, že poté je návrat do sportovního nebo pracovního procesu poměrně dlouhý. A výkonnostně pracujícími nemám na mysli jen kováře nebo horníky, ale i lidi pracující mentálně. Zde je frekvence návštěv velmi individuální.

A na závěr jedna osobní otázka: Vaše praxe je náročná psychicky i fyzicky. Jak odpočíváte a jakým sportům se věnujete?

Ani bych neřekla, že sportuji, ale hýbu se. Sport už má nějaká pravidla, techniku s cílem být lepší, výkonnější. Dávám přednost pohybu. Pohyb mám ráda, s radostí hledám a objevuji možnosti těla.

Ráda chodím po horách, běžkuju, sjezduju, jezdím na kole a skoro každé ráno se nechávám vést hudbou a tančím. S psychickou náročností mi pomáhají supervize. 

Našim čtenářům zase pomáhají podobné inspirativní rozhovory. Děkujeme za něj a přejeme samé svědomité pacienty.

 

Zjistěte za pár vteřin, zda máte na svou výšku optimální váhu

Jsem . Je mi let.

Vážím kg. Měřím cm.

Zuzana Veselá

Zuzana Veselá

Jsem vystudovaná právnička, ale nyní se naplno věnuji psaní. Mám ráda českou, italskou, indickou a mexickou kuchyni. Miluji ochutnávání nových druhů exotického ovoce a (nealko!) nápojů. Od vyváženého jídelníčku z poctivých surovin se podle mě odvíjí i naše celková pohoda.

Nenechte si ujít